Už od jara se chystám, že si koupím nové džíny. Nesmějte se mi. Opravdu. Možná  si někdo kupuje džíny každý měsíc, ale já ne! Je to vždycky velký problém. Ty staré, obnošené mám, rád a nové nechci. Jenže když pak jeden vypadá jako houmlesák a přitom shání nový byt tak to moc dobré nejni… Takže aspoň jednou za rok musím tohle utrpení absolvovat

No abych to neprotahoval: konečně jsem se včera odhodlal a vyrazil si je koupit. Jako obvykle se mi žádné nelíbily. Jedny byly těsné, druhé volné, jiné blbě střižené, další moc drahé nebo zase levné. Prostě šílená pakárna. Kam se na mě hrabou všechny ženský. Jsem radši když u toho není nikdo blízký. Nebývá pro mě v takové situaci problém pohádat se s kýmkoliv. Když jsem prošel už asi šest nebo možná sedm, osm obchodů, od vietnamské tržnice po značkové prodejny, narazil jsem na malý zapadlý krámek. Nikdy jsem sice na tom místě žádný obchod neviděl, ale v tom jsem rozhodně neviděl nic znepokojujícího. Navíc by mi to bylo v tu chvíli nejspíš upřímně jedno, protože v malé zaprášené výloze byly ONY. Moje nové džíny! Modraly se na mě a já jsem si byl nevím proč jistý, že je to přesně moje velikost. Otevřel jsem dveře a…  zakopl jsem o schod. Při pádu jsem si docela nepříjemně narazil loket. Sbíral jsem se ze země a zděsil jsem se: za pultem stál příšerný, malý a ošklivý človíček

>>Dobrý den přeji vašnosto<<, zaskřehotal a já měl pocit že se mi posmívá

>>Dobrej<<, zahučel jsem a přemýšlel jsem jak bych ho mohl co nejlépe usadit za to ponížení, kterého se mi právě dostalo. Nic mě nenapadlo a tak jsem se pomalu jakoby nic zvedl ze země. Ruka mě příšerně bolela, ale nechtěl jsem tomu skřehotálkovi dát další důvod k zábavě a tak jsem se tvářil, jako že je všecko v nejlepším pořádku. Ten syčák ale dobře poznal co se mi stalo a bavil se tiše na můj účet. Nejhorší na tom všem bylo, že vypadal úplně netečně, jen oči mu svítily skrytým smíchem. Ale já mu viděl až do té jeho bídné duše! Jenže se s tím nedalo nic dělat, pokud jsem se nehodlal dále ztrapňovat.

>>Mladý pane, budete si přát<<, zaskřehotal znovu a zlomil se v pase.

>>Jasně, že si budu přát!<<, byl jsem vzteky málem bez sebe

>>Čím tedy mohu posloužit?<<, ten hlas měl opravdu odporný akcent

>>Támhlety džíny co máte ve výloze…<<

>>Jste si jistý vašnosto? To je moc vzácný kousek!<<

>>Myslíte si, že na ně nemám peníze?<<, a pomyslel jsem si, že to snad není ani možný, taková drzost. Ve své zahleděnosti do sebe jsem byl úplně mimo a byl jsem snad připravený je i ukradnout

>>To bych si nikdy nedovolil, ráčejí odpustit. Jen jsem chtěl podotknout, ve vší úctě, že to jsou úplně zvláštní kalhoty, jejichž vlastnosti by vás mohly překvapit. Myslím, že bych vás měl blíže seznámit s tím co umí…<<

>>Tak dost! Prodáte mi je!? Nebo ne?<<

>>Pro vás to bude za režijní cenu, milostpane.<< Vzal tužku a na papír napsal číslo.

>>Děláte si ze mě srandu?<< vykřikl jsem když mi došlo, že to číslo je cena. On je snad blázen ten mrňavej dědek.

>>Neráčejí se zlobit, ale opravdu levněji je nemohu prodat. Je to ve vašem vlastním zájmu. Zaplaťte tu částku prosím, jinak nemůžu při nejlepší vůli sloužit a nemohu vám ani zaručit vaší spokojenost. Pokud jste se již rozhodl, musíte je koupit<<, zase to hnusné skřehotání.

>>Jasně že je koupím! Ale o hodně levnějc!<<, skoro jsem vykřikl

>>Dobře, dobře. Jak myslíte… <<, zakvičel ten skrček a podával mi tužku a papír abych mu napsal za kolik. Odstrčil jsem ho a podíval se na něj s velkou převahou

>>Pět stovek a ani vo korunu víc ti nedám<<, prohlásil jsem s pocitem zadostiučinění, protože jsem ještě pořád nerozdejchal tu potupu s pádem u dveří. Bylo to pětkrát míň než chtěl on.

>>Samozřejmě, jak je ctěná libost, ale musím vás upozornit…“, zajíkavě kuňkal ten dědek, >> že je to nebezpečné.<<

>>Co?  Džíny? Nebezpečné?<<, smál jsem se a podával jsem mu pětistovku. Mlčky jí vzal a já si připadal jako největší borec a obchodník. Přešel k výloze, vyndal džíny a povídá:

>>Zkoušet je nemusíte, velikost se přizpůsobí sama a musím vás přece jen upozornit…<<

>>To je dobrý!<<, uťal jsem jeho monolog a sebral svý nový džíny z pultu. Rychle, asi proto jak jsem se na ně těšil jsem si je převlékl. Své staré džíny jsem dal do tašky a vypadl jsem na ulici bez pozdravu. Dědek za mnou vyběhl na ulici a volal.

>>Nesmíte si je za žádnou cenu roztrhnout. Jinak budete mít nepříjemnosti milostapne! <<

>>Co říkáš?<< otočil jsem se smíchem na něj, s tím milostpanem to opravdu přehnal. Netvářil se však nijak vesele, spíš vážně a ustaraně. Trochu mě to znejistělo

>>Co se stane?<< zeptal jsem, trochu zjihle.

>>Celkem nic, jen pak nepůjdou svléknout. Už nikdy.<<

>>Cože?<<

>>Já vás varoval, teď už je pozdě, měl jste zaplatit co jsem chtěl…“

>>Tak jo dědo, měj se<<, zamával jsem, mu a rychlým krokem vyrazil. Už jsem se na něj nezlobil. Auto jsem měl zaparkované docela daleko a tak mi chvíli trvalo než jsem k němu došel. S úlevou jsem usedl za volant a nastartoval. Čekalo mě ještě docela dost práce a zařizování a tak jsem chtěl využít toho pozitivního pocitu, který se dostavil po úspěšném nákupu. Právě jsem se rozjížděl když mi zazvonil telefon. Skryté číslo.

>>No, prosim<<, řekl jsem lehce přiotráveným hlasem do telefonu, nemám tyhle lidi co se schovávají rád. Z druhé strany se ozval smích. Skřehotavý smích. Najednou jsem si uvědomil, že to je ten dědek co mi prodal džíny.

>>Blbý fóry<<, zahučel jsem a zavěsil. Telefon zazvonil znovu. Zase skryté číslo.

>>Prosím! Kde jste vzal moje číslo!<<, skoro jsem zařval do sluchátka. Chvíli bylo na druhé straně ticho a pak se ozvalo:

>>Varoval jsem vás! Měl jste si dát pozor. Ty džíny se nesmí roztrhnout.<<

>>Jak roztrhnout?<<

>>Nijak!<<

Zavěsil jsem. Měl jsem toho právě dost a času jsem měl poměrně málo. Za čtvrt hodiny jsem měl být na prohlídce mého nového bytu.

Dorazil jsem sice na místo přesně,  ale chvíli mi trvalo než jsem našel místo na parkování. Prodíral jsem se zástupy lidí a nevěnoval pozornost ničemu. Tak mi uniklo, že si mě lidi se zájmem prohlížejí. Konečně jsem byl před domem, který jsem hledal. U domovních dveří stál  člověk v perfektně padnoucím obleku. Vykročil ke mně a podával mi pravici:

>>Dobrý den, Souleček, jdete kvůli tomu bytu. Že ano<<

Podal jsem mu taky ruku a představil jsem se.

>>Majitel příjde za chvíli. Už mi volal… Ten byt je velmi pěkný prostorný a úplně opravený. Nedávno se paní která v něm bydlela musela odstěhovat. Dům je po komplexní rekonstrukci<<

Poslouchal jsem ho jen na půl ucha, protože jsem nemohl nemyslet na ty dva telefonáty.

>>Támhle jde majitel domu<<, povídá náhle pan Souleček a mě právě v tu chvíli zapípal mobil. Nedalo mi to otevřel jsem esemesku která mi přišla:

VAROVAL JSEM VAS KDYBYSTE MI ZAPLATIL CO JSEM CHTEL MOHL JSTE BYT NEJSTASTNEJSI CLOVEK NA ZEMI. VASE CHYBA…BUDETE MIT SMULU DO KONCE ZIVOTA

Už zase! On si nedá pokoj. Už mě to začínalo docela vadit.

>>Dobrý den Bartoníček<<, představil se mi majitel

>>Novák<< podal jsem mu ruku.

>>Jdeme na to? <<, otevřel dveře a stoupali jsme po schodech do prvního patra. Uvědomil jsem si najednou, že ty džíny jsou nějak volné. Sáhl jsem si na zadek a nahmatal jsem díru od opasku až k rozkroku. Hanbou bych se propadl. Zastavil jsem se uprostřed schodiště a omluvil se, že si musím ještě něco nutně zařídit. Koukali na mě sice divně, ale já si toho nevšímal a utíkal k autu. Skočil jsem do něj a jel nejkratší cestou za město. Myslel jsem na to jaká je to klika, že mám v tašce své staré džíny.

Zastavil jsem u prvního lesíka a chtěl se převlíknout. Jenže když jsem si rozepnul zip, ten se zase sám od sebe zavřel. Bylo to šílené. Poskakoval jsem, vztekal jsem, trhal s nimi, ale pořád nic. Ty kalhoty opravdu nešly svléknout! Trvalo to strašně dlouho. Vzal jsem si dokonce nůž a chtěl je rozřezat. Nešlo to! Jen jsem do nich nadělal další díry. Chtělo se mi brečet. Nakonec jsem sedl do auta a jel zpátky. Našel jsem ulici ve které byl krámek kde jsem své nové džíny koupl. Krámek byl otevřený. Spadl mi kámen ze srdce, zaplatím dědkovi co chtěl a bude to v pořádku, pomyslel jsem si s radostí. Rychle jsem zastavil a nezabýval se ani zamykáním ani ničím jiným. Vběhl jsem dovnitř. Za pultem stál ten děda a smál se.

>>Čemu se smějete?<<

>>Právě vám kradou auto<<, smál se a ukazoval na ulici.

Vyběhl jsem ven jako šílený. Křičel jsem za svým odjíždějícím autem, ale bylo pozdě, byl jsem bez auta. Bez dokladů a všeho ostatního. Otočil jsem se a chtěl se vrátit do krámku,  jenže děda mezitím zavřel. Bušil jsem na dveře, aby mě ještě pustil dovnitř. Chvíli si mě nevšímal, ale pak přece jen přišel. Odemkl a klidným hlasem povídá:

>>Jestli toho hned nenecháš, zavolám policii.<<. Pak se rozesmál. To mě dohnalo k nepříčetnosti.

>>Sundej ze mě ty džíny<<, řval jsem hystericky a cloumal jsem s ním vší silou. Smál se čím dál víc

>>Tak dost, jestli se ti nelíbí, tak tady máš těch svých pětset a jdi. Vracet mi ty kalhoty nemusíš.<<  A s nečekanou silou mě odstrčil až jsem upadl. Hodil na zem přede mě pětistovku a zavřel dveře.

Seděl jsem tam a koukal před sebe na to pětikilo. Přemýšlel jsem co dělat, když najednou kolem utíkal malý cikánský klučina. Sebral peníze a povídá

>>Díky pane<<, a než mi to došlo, byl pryč.

Zvedl jsem se a pomalu šel ulicí pryč. V duchu jsem nenáviděl své nové džíny…