Ráno je část dne, které nerozumím. Nevím jak vy, ale ještě nikdy jsem ráno neměl nějaký jednoznačný pocit, vždycky je to tak napůl. Je to dobře, nebo špatně? Tohle ráno, o kterém chci psát, nebylo ničím výjimečné. Vzbudil jsem se jako obvykle pět minut před tím, než zazvonil budík. Neznám nic horšího než když mě ráno vzbudí zvonek budíku. Nebo pípání, to je úplně nejhorší. Ale abych pokračoval: vyhrabal jsem se z postele, s hlavou úplně vygumovanou a do reality tmavého, podzimního, časného rána se mi mísil sen, který se mi zdál těsně před probuzením. Pěkný sen. Co pěkný, nádherný! Byl, jak už to ve snech bývá, trochu zmatený, ale reálnost nedávných snových zážitků byla až tak velká, že jsem čekal pokračování. To samozřejmě nepřišlo, a tak jsem byl o to mrzutější. Když mluvím o krásném snu, čekali byste, že to bude nejmíň sex s nějakou hollywoodskou superstar. Ale nebyl. Ten sen byl úplně nezávadný. Byl jsem na návštěvě u známých. Rozumějte, byli to známí ve snu. Ty lidi jinak vůbec neznám. A jak tam tak u nich sedím a popíjím kávu, otočí se najednou paní domácí, asi stokilová bodrá tetka, k oknu, vyvalí oči a vykřikne:

„Táto, utekli králící!!!“, ta věta zapůsobí jako blesk z čitého nebe.

„Táta“, bodrý, obtloustlý šedesátník, vyskočí polekaně ze židle. V tu chvíli si uvědomím, že má na sobě pruhované flanelové pyžamo, vypasované kolem souměrně kulatého pivního bříška a srandovní kostkované papuče s přezkou. Paní domu má taky docela ránu. Už nesedí, ale stojí až u okna, rozhazuje rukama, natáčky na hlavě jí poskakují, papučky s labutěnkou na buclatých bosých chodidlech a křičí:

„Tak dělej něco táto, dyť voni nám všickní utečou“

„No jo, však vono se to nepo…“, odpoví „táta“, ale v poslední chvíli nedořekne co se nepo… a pomalu se hrabe od stolu

„Cos to řikal,“ křičí paní, „to seš celej ty! Všechno je ti jedno. Králící jsou ti ukradený, jako všecko. Já prostě musim zařídit všecko…“

Pak se otočí ke mně. A povídá:

„Vidíte ho. To je celej von. Nic ho nezajímá a králící sou v prdeli“. Myslím si své, nic neříkám a v tu chvíli si uvědomím, že tam celou dobu sedím v noční košili a čepičkou s bambulkou na provázku, na nohou stejně srandovní papuče s přezkou jako „táta“. Ten se mezitím vyšoural ven. Vstanu, podívám se z okna a to co vidím mi bere dech. Po trávníku běhají a panáčkují králíci, velcí asi jako dobře vykrmené prase. Jak tak poskakují vyvrátili už dvě středně vzrostlé jabloně v plném květu. Mezi nimi pobíhá, zmateně, jako kybernetická myška, pan domácí. Pleška se mu na slunci blýská. Paní domu ho za oknem povzbuzuje:

„Tak dělej něco ty jeden troubo. Von je úplně nemožnej. Dyť ti všickní utečou. Táto tak dělej něcoooó!!!“, ječí, lomí rukama a „táta“ samozřejmě nic neslyší, protože je za sklem a daleko. Ne tak já. Už to nevydržím a utíkám mu na pomoc. Za chvíli držím jednoho králíka za uši. Ten mě nebere na vědomí a poskakuje si dál jak se mu zlíbí. Když začne panáčkovat, zjistím, že už není velký jako prase, ale zvětšil se. Teď je asi jako býk. V tu chvíli cítím jak mi uši kloužou v ruce a já padám na zem…

Než jsem dopadl, tak jsem se probudil. Je listopadové pondělí za pět minut půl čtvrtý, vyhrabal jsem se právě z postele, s hlavou úplně vygumovanou a do reality tmavého, podzimního, časného rána se mi mísí sen, který se mi zdál těsně před probuzením. Podívám se z okna. Ne, tam žádní králíci nejsou. Natož velcí jako prase, neřku-li býk. Ani jabloně v květu. Ty už vůbec ne. Kdeže! Prší a je mlha. Fuj. To zas bude cesta. Koukám se na sebe do zrcadla a napadá mě věta:

„Hele neznám tě, ale umeju tě“, pak se myju a opařím se, holím se a pořežu se. Češu se, ale vlasy mě neposlouchají. Když se konečně oblékám zjistím, že jsem si vzal ponožky z dírou. Nadávám si, že jsem je už dávno nevyhodil a beru si ze šuplíku jiné. Postavím si na kafe, ale zapomenu zapnout konvici a tak to jde dál… Když konečně sedím za volantem přemýšlím znovu o tom snu.

„To byla blbost, králík velkej jako kráva“, říkám si nahlas a směju se. Pomalu vycouvám a vyjedu. Poslouchám rádio. Docela pěkně hrajou. Když už mám za sebou pěkný kus cesty vidím ve tmě  před sebou blikat výstražné světla. Zastavím, když přijedu blíž. Ve škarpě je nabouraný džíp. U něj stojí člověk. Podsaditý šedesátník s pleší. V autě sedí stokilová tetka s naondulovanými vlasy a ječí. Auto je vpředu trochu zmuchlané. Jinak se nic nestalo… Jenomže!  Před džípem sedí a pase se  králík, je velký asi jako dobře vykrmené prase…