„Tak pojď už přece, pse praštěnej“, volal jsem na to pitomé zvíře. Byl jako smyslů zbavený. Seděl na místě. Jako mezek. Nejradši bych ho vzal do náručí a odnesl. To by, ale nesměl vážit šedesát kilo. V duchu jsem proklínal den, kdy jsem se v tomhle obřím plemeni shlídnul.

„Tak co chceš?“

Psí oči mi byly odpovědí. Nezbylo než abych se vydal zpátky dolů ze stráně. Krpál to byl pořádný. Když jsem přišel dolů Fído si sedl a štěkl:

„Haf!“

„No tak Fído, co je?“, sklonil jsem se k němu a…

„Tý brďo“ vykřikl jsem. Ten hodný pejsek seděl u obrovského hřibu! Jak jsem ho mohl přehlídnout, to jsem tedy nechápal.

„No hodnej kluk. No ty jsi hodný…“, moje zloba byla tatam a nejradši bych mu dal pusu. On ale vesele pobíhal dokola a nosil mi klacky abych mu je házel. Rád jsem mu vyhověl. Ještě chvíli jsem okolo hřibu křepčil radostí a pak jsem ho opatrně utrhnul. Košík byl v tu chvíli plný. Kapitální úlovek! Hřib pravý, královský, klobouk nejmíň třicet centimetrů v průměru.

Nesl jsem ho domů jako relikvii a vyfotili jsme se s ním snad všichni. Sousedi záviděli a já jsem si připadal jako houbařské eso číslo jedna. A samozřejmě jsem nezapomněl před všemi chválit Fída. Ten se nosil jako páv, protože ho všichni obdivovali. Pak jsem ten hřib vzal, důkladně očistil a naplátkoval. Plátky jsem opatrně navlékl na nitě a nitě rozvěsil po obýváku, do průvanu. Obvyklý rituál, který je mým velkým koníčkem a provozuji ho každý rok koncem léta a na začátku podzimu. Pak následovalo několik dní sušení. Každý den jsem svůj hříbek pěkně kontroloval, aby rovnoměrně usychal a náhodou nezplesnivěl. Chodil jsem mezitím dál do lesa. Hub bylo spousty, ale Fídovu hřibu se nic nevyrovnalo. A Fído taky už žádnou jinou houbu nenašel, ačkoliv jsem ho přesvědčoval a podplácel. Dokonce jsem se mu to snažil i přikázat. Nic to však nebylo platné. Ten hřib byl nejspíš výjimka potvrzující pravidlo: psi prostě houby hledat neumí.

Když byly plátky pěkně suché a na omak připomínaly papír uložil jsem je do zvláštní sklenice a přetáhl gumičkou a plátýnkem. Aby mohly dýchat. Uložil jsem je na horní polici do kuchyně a těšil se na mimořádnou příležitost, kdy z nich uvařím něco dobrého.

Dny a týdny běžely. Už dávno jsem nechodil do lesa na houby a na událost s Fídovým hřibem jsem skoro zapomněl. Minuly vánoce a Silvestr a přiblížily se jarní prázdniny. Těšil jsem se na ně. Každý rok touhle dobou jezdí moje žena s dětmi ke svým rodičům na Moravu. To bude vegáč. Už jsem se nemohl dočkat.

Když v sobotu následujícího týdne konečně odjížděli mával jsem jim o sto šest. Domů jsem šel s písní na rtech. Hned u dveří mě vítal Fído.

„No jasně kámo, půjdeme ven! Nejdřív si ale nachystáme gáblík i na zejtra,“ pohladil jsem ho a on zavrtěl ocasem.

„Haf, haf“, odpověděl.

Začal jsem si vařit svojí speciální bramboračku. Jako každoročně při této příležitosti. Udělám si jí vždycky velikej kotel a mám vystaráno na tři dny. Spousta brambor, cibule, česneku a ostatní zeleniny. Loupal jsem a krájel jsem a vařil jsem. Kmín, pepř, nové koření a samozřejmě houby. Vzpomněl jsem si na Fídův hřib a už jsem sundával sklenici z police.

„Ták, dáme to tam všecko. Ať se máme.  Viď Fído!“

Zvíře se na mě s porozuměním podívalo a já měl chvíli pocit, že si ze mě trochu utahuje.

Když byla polívka hotová byl v kuchyni děsný nepořádek. Chtěl jsem to uklidit, ale Fído se tak smutně koukal.

„Tak jo! Uklidím to potom Fído,“ nasadil jsem mu obojek a  vzal vodítko. Fído je hodný pes, jak už tyhle velké rasy bývají a nemusí chodit na vodítku, přesto si ho beru vždycky s sebou. Jistota je jistota.

Vyrazili jsme ven. Samozřejmě do lesa. Házel jsem Fídovi klacky a on radostně štěkal. Strávili jsme tak celé odpoledne. Cestou zpátky jsme se zastavili na Kocandě, na jedno. Je to super hospůdka a dneska točila Mařka. Stokilová manželka majitele. Pivečko od ní je prostě pohádka. Co si budeme povídat. Fído byl celou dobu pěkně pod stolem a když mu Mařka přinesla  misku s vodou a ovařenou kost, vypadal, že je úplně spokojený. Nakonec těch kousků bylo pět a na rozloučenou ještě fernýtek.

Když jsme konečně dorazili domů bylo asi deset večer. Měl jsem hlad a tak jsem si nabral celou velkou misku bramboračky. Byla akorát teplá k jídlu a byla super. Naložil jsem si proto znovu když jsem dojedl. Ale jako kdybych nic nejedl, měl jsem hlad ještě větší, přidával jsem si dál a dál a postupně jsem tak snědl celý hrnec. Čert to pal, zítra si uvařím něco jiného. Hlavně ať nám slouží. Nejlepší ze všeho byly v polévce houby. Takového hřiba jsem ještě nejedl. Prostě lahoda. Fído na mě celou dobu s porozuměním koukal. Takže jsem mu taky dal do misky. Jen k tomu čuchl a ani se jídla nedotkl. Asi se přežral té kosti.

Když už nic k jídlu nebylo svalil jsem se na křeslo, protože na gauči už spal Fído, a pustil si televizi. A ani nevím jak, usnul jsem taky…

Když jsem se probudil, ležel jsem na gauči a televize byla vypnutá. Cítil jsem ve vzduchu vůni včerejší bramboračky a spoustu dalších vůní, které byly velmi zajímavé.

„Fído dělej, utíkej se ven vyvenčit,“  volal někdo.

„No tak neslyšíš? Mazej!“

„No jo vždyť už jdu“, chtěl jsem říct,  ale ozvalo se jen:

„Haf.“

Divné. Vtom se otevřely dveře na zahradu a já radostně se štěkotem vyběhl. Možná že se mi podaří utéct. Ta pěkná kokršpanělka na rohu se hárá. To by bylo super!

„Haf, haf, haf“, štěkal jsem, běhal po zahradě a zvedal nohu u každého stromku. Můj pán vyšel za mnou a házel mi klacky. Nevím proč ho to tak baví, ale rád mu je nosím. Když ono mu to dělá takovou radost. . .