Nedělní, říjnové odpoledne v Oostende. Sluníčko svítí, lidé se procházejí po pláži. Zevluji tady už hodinu s teskným a trochu závistivým pocitem vnitrozemského červa, který nemá každý den příležitost něco takového zažít. Vystoupám po schodech na kamennou hráz přístavního mola a motám se mezi zástupy, které jsou tady na nedělní odpolední procházce. V duchu uvažuju nad tím, co by řekl český bezpečnostní technik tomu, že okraje lodního úvaziště, které samozřejmě nemají žádné zábradlí, jsou teď, za odlivu, dobrých deset metrů nad mořskou hladinou. Kolem se prohánějí děti na tříkolkách, nebo se jen tak honí. Dospělí zůstávají v klidu  a přesto nikdo nespadne… Že by je už od mala učili odpovědnosti samy za sebe?

Pomalu se procházím podél přístavu po nábřeží Visserskaai směrem do centra města. Míjím stánky s krevetovými chlebíčky a  tržnice s rybami a mořskými potvorami. Zvědavě a mlsně si všechno prohlížím. Řadu těch jídel znám, ale já hledám něco nového. Konečně to mám! U každého stánku stojí hrnec a v něm bublá zeleninová hmota, snad polévka nebo co to může být? Bublá a voní a moje podmíněné reflexy fungují bezchybně. To je ono, to musím ochutnat! Když míjím asi šestý stánek kapituluji. Ostatně ochutnávání místních specialit je slabost, které podléhám v cizině velmi často. Neznaje slova vlámsky domlouvám se slečnou za pultem rukama nohama, že bych si rád dal jednu misku té polévky, nebo co to je, co tak krásně voní. Po chvíli vyjde najevo, že docela dobře mluví anglicky (mohlo mě to napadnout :-D). Usmívá se na mě mile, nabírá plnou naběračku té voňavé hmoty, ptá se mě odkud jsem a slibuje že si určitě pochutnám. S pocitem nedočkavosti platím 4 eura a odnáším si plnou voňavou misku a kus bílého chleba stranou. Usedám na nedalekou kamennou zídku, vychutnávám si odpolední podzimní sluníčko a naberu plnou lžíci té voňavé dobroty. První ochutnání není překvapivé, polévka má chuť podobnou těm co důvěrně znám. Je mi příjemně, jak se teplá tekutina rozlévá po břiše a těším se na belgické pivo, které si potom dám v některé z hospůdek, kterých je tady všude kolem plno. Nabírám druhou lžíci a zírám na podivného, uvařeného živočicha. Vypadá jako vodní šnek. Je samozřejmě zbavený ulity, ale je nečekaně veliký. Se zvědavostí sobě vlastní ho vkládám do pusy, snažím se ho rozkousnout ale nejde to. V ústech se mi rozlévá pachuť rybiny. Mám pocit že se mi zvedá žaludek, ale po chvíli přece jen rozkousnu tu prapodivnou hmotu na dvě části a postupně spolknu. Nabírám druhého šneka, s odhodláním a nadějí že tentokrát to nebude tak hrozné ho vkládám do úst. Není to tak hrozné, je to ještě horší! Mám co dělat abych zachoval nezúčastněnou tvář. Snažím se tvářit se, jako že tady tu polívku si dávám tady každý den. Nevím jestli se mi to daří… Vyndám z té páchnoucí břečky co ještě před chvílí tak nádherně voněla dalšího šneka, ale do úst už ho nedokážu dát . Nabízím ho rackovi co se celou dobu prochází kolem. Klovne do něj a odletí… nenápadně se zvedám a házím plastovou misku do nejbližšího koše na odpadky… Mířím rychlým krokem k nejbližší hospůdce. Ještě že Belgické pivo je tak dobré… Druhý Kwak definitivně spláchl tu děsnou pachuť a navíc, jako obvykle navodil příjemnou veselou náladu…