Tahle cesta byla trošku smolná.  Začlo to už před odjezdem, kdy si v jednom ze zarezervovaných hotelů neomaleně a bez upozornění strhli zálohu na platbu za ubytování z mojí karty předem. V tom samém hotelu se nás pak pokusili ošidit o 30 euro. Ve Florencii mi pro změnu ukradli foťák takže jsem fotil jen mobilem … Ale dnes je poslední večer, sedíme u stolu a zíráme na obrovskou pizzu. Má v průměru skoro metr. Něco podobného jsme ještě neviděli, moje žena vydává neartikulovaný zvuk, který okolí jasně dává na srozuměnou, že není v našich silách jí sníst ve dvou. Rychle se domlouváme, že nám bude stačit pro všechny čtyři. Majitel maličké pizzerie se spokojeně uculuje.  V zápětí  přináší druhou o něco menší, asi tak 50cm v průměru.
“Una piccola quattro stazione“ směje se na nás. Je mu jasné, že jednak se ta „piccola“ už nevejde na stůl, a za druhé, i když nerozumí slovo česky, pochopil o čem jsme mluvili. Požádáme ho aby nám jí zabalil. Pochopí snadno i když neumí jinak než italsky.

Konečně s funěním dojídáme a dopíjíme láhev vína a majitel před nás pokládá krabici, která krásně voní… Zaplatíme a odcházíme do chladného večera. Dívám se na setmělé vinice a je mi trochu smutno. Zítra nás čeká cesta domů…

Tohle je pro tentokrát poslední italská pizza.  Sympatický majitel pizzerie a hlavně uplynulé 3 dny v malém a krásném městečku Radda in Chianti a okolí, půvabná krajina kraje Chianti a nezapomenutelná Siena, milí lidé tady, skvělé víno a taky útulné bydlení přímo u jednoho z místních vinařů mi spravili trošku pošramocený dojem z Itálie.

„Ciao Italia, ciao Toscana, ciao Chianti… určitě se sem ještě vrátím!“   Most Diavola    Volpaia

 krajina Chianti